Menu Zavřeno

Potřebujeme v Helsinkách české kulturní centrum, a pokud ano, v jaké podobě?

Magdalena Kosová

A kdo jej potřebuje – místní kulturně aktivní veřejnost, místní kulturní a umělecká tělesa, političtí aktéři na poli mezinárodní reprezentace? Veřejnost z řad finských i jiných občanů toužící po informacích o Česku? Nebo ji jen my, hrstka nadšených krajanů, chceme pro vlastní pocit kulturního ukotvení?

Nebudu vás, hrstko mých čtenářů napínat, já se totiž skutečně domnívám, že Finsko (konkrétně tedy Helsinki) si takovou instituci zaslouží. Nemotivuje mě osobní patriotismus ani touha po fyzickém místě, kde bych mohla při setkáních a levném víně zdarma poznávat krajany, ale touha efektivně propagovat českou kulturu a umění.

Já žiji mimo ČR v podstatě celý svůj dospělý život – letos tomu bylo 15 let, co jsem opustila rodnou Prahu a vydala se za studiemi do Spojeného království (tehdy ještě součásti EU), poté jsem několikrát svou novou vlast změnila, až jsem v roce 2013 zakotvila ve Finsku. Do narození dcery před 2 lety jsem na rozdíl od mnoha soukmenovců kontakt s krajany nevyhledávala. Naopak. Spíše jsem se jim aktivně vyhýbala, inu, neměla jsem potřebu sdílet, srovnávat, stěžovat si, nestýskalo se mi po českých výrobcích ani mě nelákaly české filmy nebo jiné kulturní akce. Necítila jsem soudržnost na základě místa narození, a to v podstatě platí i dodnes. Jsem hrdá na svoji kulturu a kulturní identitu, mám své oblíbené české umělce – včetně současných – a v aktuálním kulturním dění v ČR se orientuji. Nepodporuji tedy myšlenku kulturního centra na základě nostalgie nebo patriotismu, ale na základě zkušenosti, kterou jsem si postupem času utvořila.

Česká republika je mezi Evropany oblíbenou turistickou i kulturní destinací a má dobrou pověst. Lidé si jako první asociaci s ČR nevybaví některý z jejich problémů, naopak, hrdě jmenují krásnou Prahu, pivo, sport, příjemnou a nedrahou dovolenou a také některé významné Čechy. Podobně i moji přátelé a kolegové se na mě často obracejí s prosbou o pomoc při plánování svých návštěv České republiky (v podstatě jen Prahy a výletů do okolí)…

… a po návratu zpět se mnou rádi sdílí své dovolenkové zážitky. Praha je nadchla co do estetického rozměru, ale ten celkový zážitek bývá, inu, rozporuplný. Turista v Praze se často velmi snadno dostane do sítě zařízení, která jsou absolutně neautentická. Pamatují si davy, různé druhy pofiderní zábavy, komerčnost, inu, jsou zklamaní. V podstatě s žádnými Čechy nepřišli do styku, neviděli kromě centra Prahy a Krumlova nic, a ač si přivezli estetický zážitek, jsou tak trochu zklamaní. Ani knižní průvodci jim většinou nedokáží pomoci, jde o problém hluboký a mnohovrstvý. Turismus s sebou přináší i řadu ekonomických i diplomatických výhod, nicméně je velice složité ponechat Praze titul jednoho z nejnavštěvovanějších míst Evropy a zároveň změnit jeji lunaparkovou povahu a navrátit jí její autentickou tvář.

V souvislosti se situací kolem Covidu-19 lze očekávat velké změny v mnoha odvětvích – mezi nimi i kulturní a umělecká scéna a turismus. Je jistým způsobem bláhové se v mé pozici pokoušet o prognózy pro vývoj podoby těchto odvětví, nicméně pokusím se o to, neboť v Covidové krizi vidím velkou naději na změnu dlouho zažitých vzorců, dle kterých jsou moderní Euroweekendoví turisté zvyklí cestovat a turistické destinace na tyto reagovat. Stručně řečeno, budeme cestovat jinak, než jsme si za posledních 20-25 let navykli. Na mysli mam samozřejmě masový turismus a s tím spojený diskutabilní způsob konzumace a redukování kultury. Praha bez turistů pookřála, a ač se do prázdných bytů po Airbnb nevrátili Pražané, mnoho z nás doufá, že se turisté do metropole v míře předCovidové již nevrátí, respektive vrátí-li se, tak nepřijedou jen za účelem bezhlavé konzumace. Dotali jsme – my, všichni, ale v tomto případě mám na mysli všechny Čechy – možnost toto změnit.

Cestování se patrně stane komoditou sice dostupnou pro stále široké spektrum obyvatel, ale komplikovanější, nákladnější a podobně jako cestování do destinací bez infrastruktury pro turisty náročnější na plánování. Turisté se také stanou náročnějšími, ovšem ne na spektrum zážitků, ale na jejich kvalitu. Pohodlnost a snaha užít si nebudou již hybnou sílou cestování, naopak touha po autentickém zážitku a zodpovědném a uvědomělém cestování převládnou.

Co s tím má společné kulturní centrum ve Finsku? Kupodivu hodně. Kulturní centrum v tomto ohledu slouží jako místo, kde se (potenciální) turista má šanci setkat se svou destinací před i po odjezdem. Informace poskytnuté v kulturním centru stejně jako kulturní akce pro veřejnost prohloubí zájem o onu zemi a jeji kulturu. Dojem a návštěvu destinace lze také prodloužit po jejím skončení, právě skrz kontakt s kulturním centrem si člověk může opakovaně připomínat části zážitku z návštěvy, usazovat tato fakta do nových kontextů a také mu je umožněno se setkávat s lidmi, kteří mají podobnou zkušenost.

Lze předpokládat, že cestovat bude méně lidí a tím pádem určitý segment lidí bude vyhledávat alternativní způsoby trávení volného času. Návštěva kulturního centra jistým způsobem dokáže cestování nahradit a přivést návštěvníka k novým zájmům, např. studium českého jazyka, zapojení se aktivně do aktivit česko-finských občanských sdružení, atd. Zájemci o českou kulturu z řad finské veřejnosti mají často problém se o českých kulturních akcích nedovědí, neboť nejsou avízovány na jednom místě, nejsou recenzovány a často jsou omezeny na malé, nezávislé scény.

Když už jsme u sdružení krajanů ve Finsku, věřím, že by jim existence centra velmi pomohla. Centrum by jim mohlo poskytnout zázemí, adresu a kontakt s širokou veřejností stejně jako s případnými partnery.

A nakonec tu máme i kulturní centrum jako formu reprezentace – jak jsem již na začátku podotkla, Finové o Česko a českou kulturu zájem mají, ale jejich obecná znalost Česka je velmi limitovaná a jaksi… jednostranná. Mnohé další státy svá kulturní centra ve Finsku mají, často na velmi reprezentativních místech, a v regionu hlavního města i v kontextu celého Finska mají své pevné místo. S existencí centra je spojená i fyzická adresa, místo, které je otevřené všem, adresa, na kterou se obrátí kulturní těleso, kde se přivítá host, uspořádá výstava nebo kurz českého jazyka (např. můj oblíbený koncept rychlokurzu českého jazyka a kultury pro turisty, studenty, atd.). Přeci jen ambasáda je již ze své definice místem, které svou funkcí a nutnout formálností není kompatibilní s funkcí nezávislého kulturního střediska, které má sloužit široké veřejnosti.

Česká kulturní centra, tzv. Czech Centres (dále jen CC) fungují na principu jakýchsi filiálek. Přiznávám, že jsem dále nezkoumala, co je k založení centra potřeba. Není mi známo, kdo k založení podává podnět a co je k takové přihlášce potřeba přiložit. Nicméně jejich funkce se dle mého názoru kryje s funkci kulturního centra, jak si jej představuji já – jako hlavní úkol si CC zadávají zpřístupnit českou kulturu širokému publiku. Pořádají akce v oblasti umění, filmu, hudby, divadla a literatury, hledají a zprostředkovávají partnerství mezi švédskými a českými kulturními institucemi a jednotlivci.

Nejbližší CC je ve Stockholmu, kde již existuje 23 let. Na jih od Finska je nejbližší CC ve Varšavě, na východ zas v Moskvě*. Celá Evropa je CC poseta poměrně rovnoměrně, s jednou výjimkou, a to je právě Baltikum. Ač je Stockholm často pokládán za de facto centrum Baltských zemí, Švédsko je ovšem kulturně i co se týče politických zájmů poněkud odlišné. Ve vtahu k Česku se Finsko liší svou mentalitou, která je Čechům bližší, než švédská, také nesmíme opomenout historickou zkušenost s politickou opresí (a kulturní produkty této oprese a nesvobody). Jsme si hodně podobní, ač to mnozí o sobě nevíme, a bylo by určitě záhodné se o sobě dozvědět více.


* A to si pište, že Rusové z okolí Petrohradu, ano, ti, kteří létají přes Helsinky do Prahy na Nový Rok, atd., ti do Moskvy pro informace nebo za zážitkem nepojedou. Naopak, daleko lépe je zachytíme v Helsinkách.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *