Menu Zavřeno

Waltariho Čechy

Waltariho evropské putování zakončeme netradičně v Česku. Mika Waltari naši zemi, konkrétně Prahu, navštívil jenom jednou, a nezanechala v něm nejlepší dojem, jak svědčí následující ukázka z knihy Vlak osamělého muže.

Vlak přijíždí do Prahy večer, už za tmy. Máme tam stát dvě hodiny. Nechávám tedy zavazadla na polici v kupé a odcházím na procházku. Lidé na nádraží jsou chudí, špinaví a špatně oblečení. Hned po pár krocích poznávám, že jsem přijel do chudé země. Ženy sedí na svých rancích, děti pobíhají po asfaltové dlažbě.

Wechselstube není nikde vidět. Jdu si vyměnit peníze do nádražní restaurace. Zapamatuji si, že stojíme na Masarykově nádraží a vycházím do města. Před nádražím je přístřešek z plachtoviny, osvětlený třepotavým olejovým plamínkem. Prodávají se tam horké párky a chleba. Úzká, tmavá ulice vede někam na hlavní třídu, jezdí po ní tramvaje a září na ní špinavě červená světla reklam.

Najednou se vedle mě objevil plachý, omšelý, lesknoucí se Žid. Mluví špatnou němčinou – nabízí se mi za průvodce a přitom se krčí jako zvíře, které se bojí rány. Dávám mu párek, který jsem si koupil, bere si jej, jako by se bál, že mu chci něco provést, rychle ho zhltne, děkuje.

Procházíme se večerní Prahou: několik širokých, osvětlených ulic, v obchodech slevy a výprodeje, jinak tmavo a ponuro. O Praze se říká, že je to krásné město – nevím – těch pár hodin, které jsem tam strávil, ve mně zanechává tíživý, chudý, smutný dojem. Vidím špínu, omšelé reklamní tabule, bledé, smutné obličeje.

Vracím se se svým Židem zpátky na nádraží. Procházka mě naplnila melancholií. Nádražní lampy svítí príliš tlumeně. Jen ve vlaku tkví něco velkého a krásného – čeká, připraven k odjezdu – lokomotiva vyfukuje páru – její obří kola se chystají v mém mozku, otupelém spánkem, odměřovat nové kilometry.

Dávám Židovi 5 korun. Je pokorný, vděčný a nadšený. Temná, smutná Praha zůstává za mnou – upadám do polospánku a mé tělo se zachvívá v rytmu kolejí.

Finští mladíci, jimž nic není dost dobré a kteří vědí všechno nejlíp, přijíždějí do Prahy dodnes – ale dnes mají ke své přezíravosti přece jen o něco více důvodů, přijíždějí z blahobytného Finska, které je dnes jednou z nejdynamičtějších zemí na světě. Tehdejší Waltariho postoj zaráží, ve dvacátých letech bylo Finsko sotva bohatší a blahobytnější než Československo. S Waltariho postojem kotrastuje i jiná finská kniha ze stejné doby, deník z cest spisovatele Ilmariho Kianta Chlapec na cestách po světě (napsáno 1926, vyšlo 1946, Poika maailman kylillä), který o Československu (kromě Prahy navštívil i mj. Brno a Karlovy Vary) píše s velikým obdivem, a zvlášť zdůrazňuje právě blahobytný, spokojený a velkosvětský život – a taky krásné a veselé ženy. Na druhé straně – byli jste už někdy v temném a nevlídném podvečeru na Masarykově nádraží v Praze a v několika okolních ulicích?

Waltariho negativní pohled na Prahu je ve finské literatuře a ve Finsku vůbec ojedinělý. Dnes je Praha jedním z nejoblíbenějších evropských měst, kam míří tisíce finských turistů, ale i v Helsinkách je mnoho restaurací “v českém stylu” – například čtyřpatrová Vltava vedle nádraží patří k nejmódnějším podnikům.

O Praze psal s obdivem v 19. století politik a filozof Johan Wilhelm Snellman (1806 – 1881), ve 20. století kromě již zmíněného Ilmari Kianta jazykovědec Jooseppi Julius Mikkola (1866 – 1946) a jeho manželka, spisovatelka Maila Talvio (1871 – 1951), v šedesátých letech pak známý bohémský básník Pentti Saarikoski (1937 – 1983). V roce 1967 strávil v Praze několik měsíců a napsal o tom knihu Čas v Praze (Aika Prahassa). O Praze psal i filmař, spisovatel a politik Jörn Donner (nar. 1933) a mnoho dalších. Praha a Československo budily ve Finsku zájem a soucit také po sovětské okupaci v roce 1968. Hned v září 1968 vyšla knížečka nazvaná Praha 21. 8. 1968, která kromě překladu petice Dva tisíce slov obsahovala články filozofa Georga Henrika von Wrighta či novináře Maxe Randa.

V Krvavé lázni a Šťastné hvězdě se Waltari o Čechách na několika místech zmiňuje – o pražské univerzitě, která je po Husově vystoupení bohužel zachvácená kacířstvím, o husitech a jejich vozové hradbě, o českých obráncích Vídně, s nimiž se Mikael a Antti setkali jako členové tureckého vojska…

V Krvavé lázni se mluví o uherských měděných dolech, patřících německým finančníkům Fuggerům, a české čtenáře může zajímat, že ony doly se nacházely na území bývalého Československa, v okolí Banské Bystrice.

Na závěr turistické kapitoly malé upozornění: narazíme-li dnes v Česku na jméno Waltari, může to znamenat buď slavného spisovatele, nebo finskou rockovou skupinu Waltari, která je u nás rovněž mimořádně oblíbená, má v Česku možná víc příznivců, než ve všech dalších evropských zemích dohromady.

(Markéta Hejkalová: Fin Mika Waltari. Doba, život a knihy světoznámého spisovatele. Nakladatelství Hejkal: Havlíčkův Brod 2007, str. 176-178. Úryvek z kapitoly „Vlaky osamělého muže – cestování podle Waltariho“. Titul: redakce.)

Krvavá lázeň – Mikael Karvajalka

Šťastná hvězda – Mikael Hakim

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *